Pravdivý příběh z dětského hřiště

Včera odpoledne jsem byl s mojí 9 měsíční dcerou na dětském hřišti. Takovym tom s velkým pískovištěm, spoustou jiných dětí, maminek s kočárkama…
A kromě radosti a nadšenýho výskání dětí je to místo naplněný i studijním materiálem.
Maminka, která si sedla na pískoviště hned vedla nás mi přinesla tuhle připomínku: S sebou měla asi 3 letýho chlapečka. Nic proti mamince, bylo horko, nejspíš byla unavená, ale stejně mě zaujalo, co se odehrávalo.
Maminka, našponovaná jako struna:
„Tomí, Tomášku…
Tomášku?!
TOMÁŠKU!!!
Okamžitě pojď sem, sedni si tady a budeš tu sedět, dokud to nevypiješ!“

Ne, že bysme snad někdy nemohli být direktivní a jasně se vymezit, nastavit dětem hranice… ale to, jak se v jejím hlase mýsil med a výhrůžky a jak se během 5 vteřin dostala z nuly na stovku…
Říkal jsem si, že v tom musí mít Tomášek dost hokej.
Miluju jí a přitom se jí bojim, jak zpívají v jedný písničce moji oblíbený Tata Bojs.

Jeden psycholog, už si nevzpomínám na jméno, někde psal, že velký problém dnešní doby spočívá v tom, že většinu chlapů vychovaly ženy.
Otcové nepřítomný, ať už v práci, v hospodě nebo rozvedený… a pak celej ten obrovskej úkol výchovy je na ženě. Nechci, aby to vyznělo, že se trefuju do matek, který vychovávají kluky samy.
Výchova je ohromně těžká disciplína, jestli máš děti, určitě mi dáš za pravdu.
Ale pokud je máma autorita i zdroj nepodmíněný lásky… není divu, že ve vztahu k ženám máme trochu hokej i v dospělosti.
Někde chceme být přirozeně dominantní, vytyčovat cíle, kam jdeme a kam chceme ženu vzít… ale Miluju jí a přitom se jí bojim.

A pak, protože tam nebyl ten táta, ať už reálně a nebo „jenom“ emočně, máma má obrovskou důležitost. Kdyby nějak zmizela i máma, nebyla by tu pro mě, tak jsem úplně vyřízenej.
Tuhle větu si samozřejmě malej chlapeček nikdy neřekne, ne vědomě, ale cítí to a podle toho se chová.
Miluju jí a přitom se jí bojím a Kdyby zmizela, jsem vyřízenej.
Potkávam tak spoustu chlapů, který jsou úplně v koncích, když žena má nějaký negativní emoce. Když žena pláče, když žena křičí, když dělá cokoliv kromě smíchu a pohody, konec, game over, udělám všechno, co chceš, jenom už buď zase normální, měj mě ráda, zase se na mě směj.

👉 Nesnesu, když je maminka smutná. -> Nesnesu, když je smutná partnerka.
👉 Nesnesu, když se maminka zlobí. -> Nesnesu, když se zlobí partnerka.
👉 Opustí mě maminka -> umřu hlady. => Opustí mě partnerka -> umřu.
Takovejch vzorečků máme v hlavách všichni asi dost. O některých víme, ale o některých ani nevíme.
Takže pak hrajeme v dospělosti ve vztazích hry.
Snažíme se být hodný kluci, abysme mamin… teda pardon, partnerku nenaštvali. Aby nebyla smutná. Aby nekřičela.

Tím se kastrujeme, zbavujeme se síly. A roztáčí se kolečko.
Žena vedle sebe nechce bačkoru, takže je podrážděná, podvědomě na chlapa naštvaná. Ten se o to víc snaží dělat, co jí na očích vidí, jen ať není naštvaná, jen ať je klid, jen ať není dusno, jen ať děti nevidí, jak se hádáme,…
O to víc je žena naštvaná.
A tak dál, a tak dál.
Až jsou vedle sebe časem dva frustrovaný, vyprahlý, nešťastný lidi. Kteří na začátku byli plný lásky, touhy, vášně, obdivu…

Není to jenom tvoje vina, jestli něco podobnýho zažíváš.
Ale jsi chlap. A moc se mi líbí koncept absolutní zodpovědnosti.
Můžeš ukazovat a říkat, že i vona, a že tohle, a že támhleto… Ale to můžeme dělat všichni a když to budeme dělat všichni, nikdo se nikam neposune, nic se nezmění.
Absolutní zodpovědnost.
Udělej s tím něco, bez ohledu na to, co dělá nebo nedělá okolí, co dělá nebo nedělá partnerka.
Začni přemýšlet o svých vzorečcích. Začni přemýšlet o tom, jak se chováš. Začni přemýšlet o tom, co chceš.
Začni přemýšlet o tom, kdo chceš být jako muž, partner, táta,… o tomhle jsme hodně mluvili s chlapama včera večer na kruhu.

A chtěl jsem ti dát tu hlavní pobídku, co z toho našeho setkání vzešla. Pozoruj a přemýšlej.
To je totiž ta nejvíc zanedbávaná dovednost, kterou jako chlapi máme.
Pozorovat, promyslet a na základě toho upravit kurz.