Příběh, co není vůbec o slonovi

Chci ti vyprávět příběh o slonovi, který ale ve skutečnosti není vůbec o slonovi, ale o tobě. (Ale stejně tak je i o mně a o komkoliv jiným.)
Jednoho dne šel muž – nejspíš to bylo v Indii a ten muž byl nejspíš z Evropy – kolem malého vesnického dvora.
Udusaná hlína bez trávy, slepice pobíhají kolem a líně pozobávají, co se zrovna najde. Sem tam nějaký strom mezi chýšemi a budkami. Lidé polehávají v houpacích sítích nebo jinak odpočívají ve stínu a chrání se před horkem.
Uprostřed toho všeho stojí obrovský majestátní slon.
Kolos, dobře 5 tun.
A tohle monstrum je přivázané ke stromu provazem takovým, že by se skoro až chtělo říct provázkem nebo tkaničkou.
To muže zarazilo.

„Jak to, že ten slon neuteče?“, pomyslel si a šel najít někoho, koho by se mohl zeptat.
Majitel dvora byl pyšný, že si někdo všiml, jak velkého slona má a tak byl sdílný a dal se s mužem ochotně do řeši a vysvětloval:
„Je to známý trik, pane. Máme slony už od malička a od začátku je přivazujeme stejným provazem. Když je slon malý, nemá tolik síly a provaz ho snadno udrží.“

„No ale co teď?“, ptal se muž udiveně.

„No teď to už slon ani nezkouší, protože už od malička ví, že provaz nepřetrhne…“
Poučení z příběhu je to, že jsme často ochočení, naučení, zaběhlí do nějakého způsobu přemýšlení o sobě, o životě, o našich možnostech… natolik, že nás ani nenapadne je změnit nebo to zkoušet.
Prostě už víme, jak to je. Už víme, co můžeme a co nemůžeme. 
A tak tě chci tímhle článkem pozvat k tomu, aby sis udělal revizi toho, čemu o sobě věříš. Co můžeš a co nemůžeš.